Každodenní zvyky

19. srpna 2015 v 15:16 | Amík B. |  Co se mi honí hlavou
Každý z nás dělá spoustu skvělých i divných věcí. Některé dokonce opakujeme každý den. Například já se každé ráno dívám na raní nebe a každý večer sleduji noční oblohu.Také zpravidla nevečeřím dřív než v 19:30.
Jsem ráda, že každý den provozuju tyhle moje osobní zvyky. A jaké jsou tvoje každodení zvyky ???
 

Moje rodina a Já

14. listopadu 2014 v 17:37 | Amík B. |  Nick Woodenfon

Moje jméno je Dominik Wooderfon, ale lidi mě říkají Nicku. Je mi patnáct let a narozeniny mám devatenáctého Května. Bydlím ve městě Fallingwood, ale pocházím z vesnice Guital, kde se drazí rodičové poprvé setkali.
Moji rodiče jsou velmi bohatí. Otec se jmenuje Viktor Woodefon a je viceprezident společnosti SJŽ, což je zkratka pro Strom je Život a díky němu má tato firma vysokou úroveň. Matka je Viktorie, živí se jako vizážistka a maskérka. Celí život nedělá nic jiného, leda že by šla na celý den do lázní nebo do kosmetického salonu či nakupovat.
Jsem jedináček. Vlastním spoustu skvělých věcí,ale moji zákonní zástupci na mě šetří, aby si mohli užívat.Pan a Paní Woodefon mne z celého srdce podporují ve vzdělání (ano,jsem šprt) a jsem jim za to vděčný.
Důvody, proč nemám sourozence, jsou velmi prosté. Mamouš si nechtěl ničit sou skvělou postavu dalším dítětem. Papínek chtěl někoho, kdo ponese jeho krev dál (já vím, zní to divně, ale takto mi to řekl do očí)a z tohoto ohledu jsem dostačující a oba dva chtěli někoho, kdo by se o ně postaral ve stáří, kdyby dostali nějakou divnou nemoc nebo kdyby už prostě neměli sílu něco dělat a na to stačí taky jen jedno dítě.
Musím přiznat, že si žijeme bezstarostně, ale má to jednu malou velkou chybičku: Táta s Mámou vůbec nemají čas, a když už ho mají, věnují jej jejich milostnému vztahu. Neříkám, že mě úplně ignoruji, to ne, ale i tak je vídám velmi málo. Ráno jen slyším jejich auta odjíždět od naší vilky a večer většinou chodí někam ven a vrací se pozdě večer. O víkendech odjíždí společně na malé výlety a jen zřídka mne vezmou sebou. Proto miluju každou společnou večeři, snídani, oběd, umívání nádobí, sekání trávy a podobně. A taky proto si přeji, aby měli další dítě (ještě jsou dost mladí), byli-by tak víc doma a já měl konečně nějakého parťáka, ale to se nikdy nestane …..Věčná škoda.

Děti v dnešní době děti vůbec nečtou

10. června 2014 v 17:41 | Amík B. |  Co se mi honí hlavou
Články smyslu ,,dnešní mládež vůbec nečte" je ta nejhorší fáma za všech. Dnešní mládež toho v jeden den přečte mnohem víc než před padesáti lety a to jen díky internetu, učebnicím ve škole, filmů s titulkam a různým počítačovým hrám. A proto není divu, že někteří už prostě nechtějí číst knihy.
Každý den přečte jeden student průměrně sto stran slov a možná i více. Za dva dny by přečetl Hobita. Postupně by přečetl každým rokem 91 knih. To je celkem slušné číslo, ale záleží na vkusu dotyčného.
Z pohledu dospělých možná děti nečtou a jenom se flákají a posedávají u počítače, ale pravda je pravým opakem. Proto už dál nesmíme váhat,ale musíme jim dokázat,že nejsme jenom parta flákačů.
Přečtením tohoto článku si právě přečetl/a 125 slov.
 


Píšu ti

9. června 2014 v 19:30 | Amík B. |  Téma týdne
Je hezké někomu něco napsat. Ať už je to jenom přes internet, ale každá zpráva dokáže potěšit.Je to jako nečekaný dárek do kterého můžeš vlét své pocity a cítit se dobře.
Když se sami nad sebou zamyslíme, jak často vlastně píšu? Musím se přiznat, že já moc často ne, jen pokud mě někdo potřebuje nebo já je,ale jinak je mi psaní úplně k ničemu.
Umění psát je velký dar, který je určený pro člověka. Když se občat kouknu na facebook, a vydím tam ty SMSsky s domácími zvířaty, pobaví mne to. Bylo by zajímavé mít mazlíčka co vám každou chvíly píše kvůli nějaké prkotině. :)
Tak mě napadá: zníte ten pocit když čekáte až se váš kamarád konečně ozve, protože z dlouhé chvíle u by jste se stavěli na hlavu? A když se ozve, je z toho větší radost než z očekávané výplaty či kapesného. Ale co když váš přítel/kyně čeká na váš signál? No nebudu to moc rozebýrat ...
Zamýšlím se nad myšlenkou píšu ti a vzpomněla jsem si na ztaré časy z dětských let na prvním stupni, ,kdy se do mylinkých otvorů skříněk vhazovali malinkatá psaníčka, na kterých se psalo :MÁ LÁSKO! MILUJU TĚ. V těch dobách jsme se tomu smáli, ale teď máme na svět jinný pohled a v hlavách jinné myšlenky.
Závěrem bych řekla ,, Pište!Pište!Pište! A dělejte tak radost druhým.

Tam, kde je temnota,
příjde zář svěla.
Tam, kde se světlo motá,
přijde voda a plno tepla.
Tam, kde voda přebívá,
příjde život a láska.
Tam, kde láska pobývá,
příjde nebezpečná kráska.

Kráska smíchá tyto dary,
a přidá tam koření kari.
Oči mi pak vypadnou z důlků,
když přinese malou hůlku.
Na konečku hůlku ostřejší,
pro psaníčko nejkrásnější.
Já natrhám kytici,
beru je však v márnici,
do ní vložím psaníčko,
pro lásku moji,sluníško.

Ono mi pak s radostí,
temné časy rozjasní.
Děkuju ti světlo mé,
že budeš vždy nápomocné.








o bYnapsat .

Kam dál